Audrey Niffeneggerová - Zakletý v čase

Konečně jsem narazila lehké letní čtení, které mě na rozdíl od Jednoho dne nezklamalo. Zakletý v čase je pěkný letní román, který má vše, co Jeden den jen slibuje. Svižné tempo,díky kterému jsem tlustou bichli přelouskala správným plážovým tempem. Originální název zní The time travellers´s wife a to přesně vystihuje podstatu a obsah knihy. Hlavní postava a čtenář spolu s ní skáče v čase; autorka nám vždy na nějakém takovém výletu poskytne malý střípek a my netrpělivě čekáme, kde utrousí další, abychom si mohli ten obrázek složit celý. Nečekají nás žádné divoké výlety do daleké budoucnosti ani do daleké minulosti, ale jen přeskakujeme o růlzných období života hlavní postavy a jeho blízkých.



Henry:
"Zima. Strašná zima. Ležím na holé zemi ve sněhu. Kde to jsem? Zkusím se posadit. Nohy mě neposlouchají. necítím je. Ležím na otevřeném prostranstcí mezi nějakými budovami a kmeny stromů. Podívám se nahoru. Uvědomím si, že je to Grantův park.

...

Vstanu. Nohy mi zbělely a ztuhly. Necítím je, nedokážu jim poručit, ale jdu, potácím se sněhem, padám, vstávám a vrávorám dál."

...

"Pomóc!" křičím, ale nikdo nepřichází. Stočím se do klubíčka u dveří, přitáhnu si kolena k bradě a obejmu nohy rukama. Nikde nikdo. Nikdo nepřichází a potom konečně, konečně mizím.
...

Clare:
"Usadím se na verandě a pokouším se začíst do Prousta. Z francoužštiny se mi začnou klížit oči. Už skoro spím, když v tom zaslechnu ránu z obývaího pokoje. Henry se svíjí na podlaze, promodralý chladem a prostydlý. "Pomoc", vypraví ze sebe s cvakajícími zuby. Rozeběhnu se k teleforu."

Niklas Frank - Můj otec - Účtování

Z knihy Niklase Franka zášť přímo odkapává. Dráhu svého otce, Hanse Franka, popraveného v Norimberku popisuje bez servítků, detailně s perverzností a podrobnostmi takovými, že připomíná odvar z Laskavých bohyní Jonathana Littela; Hansi Frankovi nelítostně přímo vymáchá čumák v jeho vlastních zločinech. Niklas Frank píše o svém otci nekompromisně, bez snahy ho omluvit, celý jeho život rozcupovává na kousíčky a odhaluje jednu odpornost za druhou. Jako by knihu psala jeho oběť a nikoli syn. Kniha není napsaná proto, aby světu ukázala válečného zločince, ale proto, aby autor vykřičel do světa, že on činy svého otce neschvaluje a že v tomto směru není jeho synem.
Nelítostnost knihy je překvapující zvlášť ve světle toho, že Hanse Franka popravili, když jeho synovi bylo sedm let a z knihy nevyplývá, že by byl Hans Frank tyranem i doma, nejen v čele Generálního Gouvernementu.



"Křupnutí tvého vazu mě ušetřilo zpackaného života, jak bys mi byl těmi svými kydy otrávil mozek. Tak jako mlčící většině mé generace, která neměla to štěstí, že jí pověsili otce. Proto jsem rád, že jsem tvým synem. Jak špatně jsou na tom miliony jiných dětí, jejichž otcové vypouštěli stejné hlody plné zákeřností a zbabělosti, plné krvelačnosti a nelidskosti, ale nebyli tak prominentní, jako ty. U nich se nevyplatilo jejich tirády zaznamenávat, nikdo nepořizoval seznamy jejich deníků. Já to mám dobré, já můžu po archivech v Evropě i USA sesbírávat živé cáry tvého života, mohu si je okouknout bez obtěžování prolhaným žvástáním příbuzenstva kolem. A ať na ně jdu skalpelem, anebo kaldivem, vždycky z nich vyleze typicky německé monstrum."

Hilary Mantelová - Wolf Hall

Wolf Hall je košatý , klasický historický román, takový, jaké psal Lion Feuchtwanger, takový, jaký se dnes zřídkakdy vidí, protože v knihkupectvích se na poličce označené „Historické romány“ kupí buď Dan Brown nebo knihy honosící se přebalem s lepou dívkou s laškovně popuštěným ramínkem noční košile.
Je to román o Thomasi Cromwellovi, rádci Jindřicha VIII. Je to román nejen pro všechny, kteří rádi strkají noc do ložnice Tudorovcům, ale také pro všechny, kteří netušili, že bylo více pánů Cromwellů. Já jsem na Olivera čekala prvních 100 stran, protože texty na záložkách čtu až po přečtení knihy. Nedočkala jsem se.
Teď čekám na druhý díl.


„K dokončenému portrétu, který Hans donesl do Austin Friars, cítí ostych. Na mysli mu vytane, jak Walter říkával: když lžeš, hochu, dívej se mi do očí.
Zadívá se na spodní okraj obrazu a pomalu se očima odváží výš. Pero. Nůžky, papíry, váček s jeho pečetidlem a těžký svazek v temně zelené vazbě: zlatem zdobená vazba, zlacená ořízka. Hans si nejdřív řekl o jeho Bibli, ale pak ji zavrhl, že prý je moc obyčejná a ohmataná. Prohledal celý dům a nejkrásnější knihu nalezl na stole Thomase Averyho. Je to práce mnicha Pacioliho, kniha o účetnictví, kterou mu zaslali jeho laskaví přátelé z Benátek.
Spatří svou malovanou ruku, která spočívá před ním na stole a volně svírá list papíru. Je zvláštní dívat se na sebe takhle po částech, prst po prstu – jako by se trhal na kusy. Pleť mu Hans udělal hebkou, jako dvořanovi, ale ten pohyb, který tu zachytil, ty zlehka sevřené prsty, ten je stejně jistý, jako když porážeč pozvedá na jatkách nůž.“


„Jenže hájit sebe sama nemá smysl. Vysvětlování k ničemu nevede. Vyprávět historky je slabošství. Moudré je svou minulost tajit, i když na ní nic k utajování není. Síla člověka je v pološeru, v napůl neviděných pohybech ruky a neodhadnutých výrazech ve tváři. Lidi děsí nedostatek faktů, propast, kterou před nimi otevřete a do níž lijí své strachy, představy a tužby.“

Laurent Binet - HHhH

Z názvem HHhH se schovává Himmlers Hirn heißt Heydrich,příběh Reinharda Heydricha
Autor vykresluje v knize oceněné Goncourtovou cenou za nejlepší prvotinu portrét Reinharda Heydricha, neomezuje se jen na období, kdy byl Reichsprotektorem v Prazem, ale sahá i dále do minulosti a připravuje si tak půdu pro přesný popis okolností, které vedly k atentátu i samotného atentátu na Heydricha a následného pátrání a dopadení parašutistů, to vše se zápalem až klukovským. Nadšeně popisuje jednotlivé účastníky a nečekaně břitce a rázně odsuzuje neslavné role aktérů Mnichovské dohody.
Čas od času autor děj přeruší a do knihy vstoupí, aby se čtenáři svěřil se svými obavami týkajícími se psaní románu . Úzkostlivě dbá na to, aby byl objektivní, aby všechny detaily odpovídaly tehdejší době.
Ta kniha není jen o Reinhardu Heydrichovi, ale i o autorově fascinaci historií, jeho zápalu pro ni a schopnosti probudit ji k životu.



„Maria se snaží už asi hodinu nepříliš zdařile brnkat na piano, když zaslechne, že se rodiče vracejí. Otec Bruno přidrží dveře své ženě Elizabeth, jež drží v náručí novorozeně. Zavolají dcerku: „Pojď se podívat, Marie! To je tvůj bratříček. Je ještě maličký, tak na něj buď hodná. Jmenuje se Reinhardt.“ Maria nezřetelně přikývne. Bruno se nad miminkem skloní.“Ten je krásný!“ prohlásí. „A jaké má světlé vlásky!“ doplní Elizabeth. „Určitě z něj bude hudeník“

„Občanům této země, ať už jsou Češi, nebo ne, musím dát zcela jednoznačně, neochvějně a tvrdě najevo, že jsou součástí Říše, kteroužto skutečnost nemohou přehlížet. Jako takoví pak musí Říši zachovávat věrnost. To je naprostá priorita, již si vynucuje válečný stav. Chci mít jistotu, že každý český dělník podává v zájmu německého válečného úsilí maximální výkon.“

David Nicholls - Jeden den

Jeden den je docela příjemná knížka, napsaná takovým tempem, že na ní jejích něco 400 stran není vůbec znát, ale „Velkolepé, poutavé, chytré“, jak tvrdí Nick Hornby na zadních deskách to není. Poutavé to rozhodně je, ale do velkoleposti tomu něco schází. David Nicholls na sebe kupí jedno klišé za druhým, (počínaje touhou čerstvých absolventů změnit svět hned na první stránce), ale i když se jim v další odstavci vysměje, tak docela mu to nevěříme.





„Ve třiadvaceti letech neměl Dexter Mayhew v otázce budoucnosti o nic jasněji, než Emma Morleyová. Doufal, že se mu bude dařit, že na něj budou rodiče pyšní a že bude spát s víc než jednou ženou zároveň. Ale jak to všechno skloubit dohromady? Chtěl být ústřední postavou článků v časopisech a rád by se časem dožil retrospektivy své práce, aniž měl jasnější představu, co za práci by to mohlo být. Chtěl užívat život do krajností, ale nestál o žádné zmatky a komplikace. Chtěl žít tak, aby každá jeho fotografie, kterou by kdokoli náhodou pořídil, byla skvělá. Všechno by mělo vypadat jak se patří. A chtěl se bavit, měl by si užít spoustu zábavy – a smutku ne víc, než je nezbytně nutné.“

Michael Chabon - Záhady Pittsburghu

Záhady Pittsburghu je čtivý bildungsroman, ze kterého je trošku cítit bujarost 80. let, napsaný ve svižném tempu, ale kvalit pozdějších Chabonových děl nedosahuje.
Hlavní hrdina, Art Bechstein, proplouvá horkým Pittsburghským létem, hledá sám sebe, ale místo toho najde sbírku podivných kamarádů a spoustu prázdných lahví od piva (jak už to v takových knížkách bývá). Cestou, při tom hledání, otočí pár kamenů, zpod kterých vylezou věci, o kterých by raději náš hrdina ani netušil, natož věděl.
Celý příběh zcela nenápadně směřuje k rozuzlení, které se objeví zčistajasna, jakoby mimochodem. Chvíli čekáme, jestli se z Arta Bechsteina stane druhý Michael Corleone, ale ten se podobnému rozhodnutí, jakmile se objeví jen jeho náznak, vyhne tak, že prostě ukončí kapitolu a bez sentimentu otočí list.


„Riri, tohle je můj kamarád Art,“ představil mě Arthur.
„Těší mě“, řekl jsem.
„Tak ono ho těší!“ zopakovala Riri.“ To je ale slušný kluk! Arthure, ty máš samé slušné kamarády! Pojďte dál! Jsou tu úplně všichni! Sice už jsou opilé-ale ve vší slušnosti! Určitě se vám tu bue líbit! Pojďte do salónu!“
Otočila se a zamířila k salónu – velkému pokoji s rudými závěsy, který si to starodávné označení právem zasloužil.
Stálo v něm koncertní křídlo, spousta váz a popíjejících lidí.
„To je to na mně tak znát?“ pošeptal jsem Arthurovi zblízka do ucha, ale ne zas moc zblízka.
„Že jsi slušnej kluk?“ Zasmál se.“Jo, je to na tobě znát tak, až je to trapný – děláš ze sebe vychovanýho troubu.“
„No tak já se začnu chovat drsně,“ poznamenal jsem.
„Kde je bar?“

Michail Bulgakov - O prospěšnosti alkoholismu

O prospěšnosti alkoholismu shromažďuje satirické zápisky ze stranických schůzí, fejetony a drobné příběhy z života, všechny říznuté notnou dávkou vodky. Sbírku tragikomických příběhů uzavírá již méně úsměvný Bulgakovův dopis vládě SSSR, jímž si chtěl zachránit zbytek kůže, který ještě měl.


„Byl to svatej muž!“ vypískla nějaká stařenka. „I když sťatej, přece svatej.“
„Netahejte nám sem ty svý náboženský bludu, teta,“ zaprotestoval řečník. „My tu žádný svatý nepotřebujeme. Kde jsme to skončili soudruzi… Ano, od smrti knížete Vladimíra se v buržoazní společnosti už devět set let v jednom kuse chlastá. Pijou všichni bez rozdílu, ušetřeni nejsou ani kojenci a sirotci. ´Umírněné pití, dlouhé žití!´ nabádal věhlasný básník buržoazního období Ivan Sergejevič Turgeněv. A pak tu máme celou řadu nejrůznějších lidových přísloví opěvujících alkoholismus, jako například ´alkohol nešatí, ale zahřeje´, ´řeči se vedou, vodka teče´,´vodka podporuje zpěv, voda hněv´, ´alkohol rozvazuje jazyky´. Kdo si vybaví další příklad?“
„Čaj není vodka, nedá se pít na litry!“ odpověděl povzbuzený dav.
„Správně, merci.´S jednou lahví daleko nedojdeš´, ´i ta slípka musí pít´, ´pil-umřel, nepil-umřel taky´, ´když si trochu přihneš, problémům se vyhneš…´“

Yann Martel - Beatrice a Vergilius

Román o románu o divadelní hře, zdálo by se na první pohled.
Příběh, který se rozbíhá zvolna, ale končí rázně, jako když se za dlouhé souvětí postaví vykřičník; náhlé rozuzlení čtenáře docela překvapí.
Yann Martell napsal příběh o zvířatech v dnešním světě a taky trochu o holocaustu.
V divadelní hře, kterou hlavní postava – spisovatel pomáhá psát preparátorovi zvířat, se popisuje osud dvou zvířat – to je ten Vergilius s Beatricí z názvu – způsobem, který evokuje holocaust. Se zvířaty je spojena nejen hra, ale i preparátor, ten svou prací, a spisovatel, který má zvířata 2 – psa a kočku.
A přesto není román Vergilius a Beatrice o zvířatech, ale spíše o věčném puzení člověka ničit.



„Pamatuji si na ten první políček, jak mě přiváděli. Už v tu chvíli jsem něco navždy ztratila, jakousi základní důvěru- Máš-li nádhernou sbírku míšeňského porcelánu a nějaký chlap popadne jeden šálek a schválně ho rozbije o zem, proč by pak nerozbil i všechno ostatní? Jaký je v tom rozdíl, šálek nebo polévková mísa, když ti ten muž dal najevo, že opovrhuje veškerým porcelánem? S tou první ranou se ve mně rozbilo něco jako ten porcelán. Byl to tvrdý políček, silný, avšak neplánovaný, uštědřený zcela bezdůvodně, než jsem jim stačila říct své jméno. Když mi udělali něco takového, proč by nemohli provést ještě něco horšího? Copak by mohli přestat? Jeden úder je jako bezvýznamná tečka. Je zapotřebí udělat linku, propojit tečky mezi sebou, dát jim směr a účel. Jeden úder vyžaduje druhý, pak třetí a pořád dál.“

Howard Jacobson - The Finkler question

Mám ráda knihy oceněné cenou Man Booker. Jsou výborně napsané, čtenáře chytí a do poslední stránky nepustí. Finkler question od Howarda Jacobsona ji získala v roce 2010.
Finkler question je o tom, jaké to je být dnes židem. Jaké to je nebýt židem. Jaké to je nebýt si jistý tím, jestli jsem, nebo nejsem židem. A jaké je to chtít být židem a zkoumat všechna pravidla. A také o tom, jaké si myslíme, že to všechno je.
A to všechno je to napsané s notnou dávkou humoru.




"In time, Treslove came to believe he could very easily have reason to suspect Finkler of setting his sights on Hepzibah.

(...)

Why would I imagine it?" he asked. "I´m happy. I´m in love. I believe I am loved. Where would I conjure up this dread from?"
"The usual place." Libor said.
"That´s too czech for me, Libor. Where´s the usual place:"
"The place everything we fear comes from. The place where we store our longing for the end of things."
"That´s more Czech still. I have no longing for the end of things."

Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

Sturm und drang, aneb německý romantismus ve své nejčistší podobě. Dramatické bloudění krajinou, konglikt jedince a společnosti, ponurá mytologie, světobol a přepjaté city. Werther je, jak známo, nešťastně zamilován, ale předmětem lásky není ani tak Lotta, jako spíš samotný, protože neopětovaný, cit a utrpení, z kterého udělá smysl svého života.

„Váží si také víc mého rozumu a mých schopností než mého srdce, které je přece jedinou mou pýchou, které je jediné pramenem všeho, veškeré síly, veškerého blaženství a veškeré bídy. Ach, co vím, může každý vědět! Své srdce mám já jediný.“

s. 130/221

Michael Třeštík: Slečny z Avignonu, Nutkavé psaní o obrazech

„Mým impresionistickým problémem je Snídaně v trávě. Respektive to, že nechápu,proč vyvolala skandál.
…
Když jsem byl totiž malý velmi často jsem listoval dějinami malířstí, vyhledávaje obrazy nahých žen. Nacházel jsem jich mnoho a zprvu velmi zajímavých. Když ale zájem anatomický začal ustupovat zájmu erotickému, bohatství dějin malířství začalo ztrácet lesk. I když sama o sobě působí silně, mytologická nahota erotiku většinou postrádá. Bylo třeba hledat něco silnějšího, dneska bych řekl erotiku civilní. Ale té bylo kupodivu málo. Pro rafinovaný cynismus fontainebleauské školy jsem tehdy ještě neměl pochopení, takže zbývalo jen nějaké to koketně odhalené poprsí Tintorettovo, Raffaleova La Fournarina, Rubensova Helena Fourmentová a hlavně Goyova MAya. Ta už ovšem za něco stála. NA stránce s MAyou se dějiny malířství po čase otevíraly samy. Ale v žádné fázi mého Bukovského a mužského zrání nepřipadal mi nějka důležitý obraz Snídaně v trávě. To byla taková slabota, že i Delacroixova Svoboda vedoucí lid by toho se mnou dokázala udělat víc.“

s 31


Michael Třeštík (mimochodem manžel Heleny Třeštíkové) se zdánlivou lehkostí popisuje svá setkání s různými uměleckými díly, a mezi vysvětlováním své fascinace obrazem a živým vyprávěním historek, jak se s ním setkal, trousí na první pohled samozřejmé postřehy, trefné poznámky a natáčí čtenářům obraz ze zcela nečekaných úhlů, tak že se objevují na plátně tahy štětcem, kterých si čtenář dosud nevšiml a malířovy záměry, o kterých ani netušil.

Pierre Bayard: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

"Je téměř banální připomínat, že náš citový život je silně poznamenán knihami, a to již od dětství. Na náš milostný výběr mají vliv především románové postavy: vykreslují nedostupné ideály, kterým se snažíme - většinou bezúspěšně - přizpůsobit ostatní. Podíváme-li se na to však pozorněji, zjistíme, že milované knihy načrtávají celý svět, který tajně obýváme, a přejeme si, aby v něm náš partner mohl zaujmout místo jako jedna z postav."
strana 121

Pierre Bayard ve svém velmi čtivém eseji trefně popsal úzkosti všech čtenářů, kteří, neustále váhají, jestli se mají vrhnout na ruské klasiky, nebo na poslední laureáty Pulitzerovy ceny, a kteří s hrůzou zjišťují, že zapomněli víc knih, které četli, než kolik by jim bylo milé a kolik by se jim chtělo přiznat.
A kterým se pravidelně stává, že po bedlivém přečtení Dostojeského musí tiše přihlížet debatě o posledním Pulitzerovi, protože v knihovně šáhli do špatné police.