Hlavní hrdina, Art Bechstein, proplouvá horkým Pittsburghským létem, hledá sám sebe, ale místo toho najde sbírku podivných kamarádů a spoustu prázdných lahví od piva (jak už to v takových knížkách bývá). Cestou, při tom hledání, otočí pár kamenů, zpod kterých vylezou věci, o kterých by raději náš hrdina ani netušil, natož věděl.
Celý příběh zcela nenápadně směřuje k rozuzlení, které se objeví zčistajasna, jakoby mimochodem. Chvíli čekáme, jestli se z Arta Bechsteina stane druhý Michael Corleone, ale ten se podobnému rozhodnutí, jakmile se objeví jen jeho náznak, vyhne tak, že prostě ukončí kapitolu a bez sentimentu otočí list.
„Riri, tohle je můj kamarád Art,“ představil mě Arthur.
„Těší mě“, řekl jsem.
„Tak ono ho těší!“ zopakovala Riri.“ To je ale slušný kluk! Arthure, ty máš samé slušné kamarády! Pojďte dál! Jsou tu úplně všichni! Sice už jsou opilé-ale ve vší slušnosti! Určitě se vám tu bue líbit! Pojďte do salónu!“
Otočila se a zamířila k salónu – velkému pokoji s rudými závěsy, který si to starodávné označení právem zasloužil.
Stálo v něm koncertní křídlo, spousta váz a popíjejících lidí.
„To je to na mně tak znát?“ pošeptal jsem Arthurovi zblízka do ucha, ale ne zas moc zblízka.
„Že jsi slušnej kluk?“ Zasmál se.“Jo, je to na tobě znát tak, až je to trapný – děláš ze sebe vychovanýho troubu.“
„No tak já se začnu chovat drsně,“ poznamenal jsem.
„Kde je bar?“
Žádné komentáře:
Okomentovat