Hilary Mantelová - Wolf Hall

Wolf Hall je košatý , klasický historický román, takový, jaké psal Lion Feuchtwanger, takový, jaký se dnes zřídkakdy vidí, protože v knihkupectvích se na poličce označené „Historické romány“ kupí buď Dan Brown nebo knihy honosící se přebalem s lepou dívkou s laškovně popuštěným ramínkem noční košile.
Je to román o Thomasi Cromwellovi, rádci Jindřicha VIII. Je to román nejen pro všechny, kteří rádi strkají noc do ložnice Tudorovcům, ale také pro všechny, kteří netušili, že bylo více pánů Cromwellů. Já jsem na Olivera čekala prvních 100 stran, protože texty na záložkách čtu až po přečtení knihy. Nedočkala jsem se.
Teď čekám na druhý díl.


„K dokončenému portrétu, který Hans donesl do Austin Friars, cítí ostych. Na mysli mu vytane, jak Walter říkával: když lžeš, hochu, dívej se mi do očí.
Zadívá se na spodní okraj obrazu a pomalu se očima odváží výš. Pero. Nůžky, papíry, váček s jeho pečetidlem a těžký svazek v temně zelené vazbě: zlatem zdobená vazba, zlacená ořízka. Hans si nejdřív řekl o jeho Bibli, ale pak ji zavrhl, že prý je moc obyčejná a ohmataná. Prohledal celý dům a nejkrásnější knihu nalezl na stole Thomase Averyho. Je to práce mnicha Pacioliho, kniha o účetnictví, kterou mu zaslali jeho laskaví přátelé z Benátek.
Spatří svou malovanou ruku, která spočívá před ním na stole a volně svírá list papíru. Je zvláštní dívat se na sebe takhle po částech, prst po prstu – jako by se trhal na kusy. Pleť mu Hans udělal hebkou, jako dvořanovi, ale ten pohyb, který tu zachytil, ty zlehka sevřené prsty, ten je stejně jistý, jako když porážeč pozvedá na jatkách nůž.“


„Jenže hájit sebe sama nemá smysl. Vysvětlování k ničemu nevede. Vyprávět historky je slabošství. Moudré je svou minulost tajit, i když na ní nic k utajování není. Síla člověka je v pološeru, v napůl neviděných pohybech ruky a neodhadnutých výrazech ve tváři. Lidi děsí nedostatek faktů, propast, kterou před nimi otevřete a do níž lijí své strachy, představy a tužby.“

Laurent Binet - HHhH

Z názvem HHhH se schovává Himmlers Hirn heißt Heydrich,příběh Reinharda Heydricha
Autor vykresluje v knize oceněné Goncourtovou cenou za nejlepší prvotinu portrét Reinharda Heydricha, neomezuje se jen na období, kdy byl Reichsprotektorem v Prazem, ale sahá i dále do minulosti a připravuje si tak půdu pro přesný popis okolností, které vedly k atentátu i samotného atentátu na Heydricha a následného pátrání a dopadení parašutistů, to vše se zápalem až klukovským. Nadšeně popisuje jednotlivé účastníky a nečekaně břitce a rázně odsuzuje neslavné role aktérů Mnichovské dohody.
Čas od času autor děj přeruší a do knihy vstoupí, aby se čtenáři svěřil se svými obavami týkajícími se psaní románu . Úzkostlivě dbá na to, aby byl objektivní, aby všechny detaily odpovídaly tehdejší době.
Ta kniha není jen o Reinhardu Heydrichovi, ale i o autorově fascinaci historií, jeho zápalu pro ni a schopnosti probudit ji k životu.



„Maria se snaží už asi hodinu nepříliš zdařile brnkat na piano, když zaslechne, že se rodiče vracejí. Otec Bruno přidrží dveře své ženě Elizabeth, jež drží v náručí novorozeně. Zavolají dcerku: „Pojď se podívat, Marie! To je tvůj bratříček. Je ještě maličký, tak na něj buď hodná. Jmenuje se Reinhardt.“ Maria nezřetelně přikývne. Bruno se nad miminkem skloní.“Ten je krásný!“ prohlásí. „A jaké má světlé vlásky!“ doplní Elizabeth. „Určitě z něj bude hudeník“

„Občanům této země, ať už jsou Češi, nebo ne, musím dát zcela jednoznačně, neochvějně a tvrdě najevo, že jsou součástí Říše, kteroužto skutečnost nemohou přehlížet. Jako takoví pak musí Říši zachovávat věrnost. To je naprostá priorita, již si vynucuje válečný stav. Chci mít jistotu, že každý český dělník podává v zájmu německého válečného úsilí maximální výkon.“

David Nicholls - Jeden den

Jeden den je docela příjemná knížka, napsaná takovým tempem, že na ní jejích něco 400 stran není vůbec znát, ale „Velkolepé, poutavé, chytré“, jak tvrdí Nick Hornby na zadních deskách to není. Poutavé to rozhodně je, ale do velkoleposti tomu něco schází. David Nicholls na sebe kupí jedno klišé za druhým, (počínaje touhou čerstvých absolventů změnit svět hned na první stránce), ale i když se jim v další odstavci vysměje, tak docela mu to nevěříme.





„Ve třiadvaceti letech neměl Dexter Mayhew v otázce budoucnosti o nic jasněji, než Emma Morleyová. Doufal, že se mu bude dařit, že na něj budou rodiče pyšní a že bude spát s víc než jednou ženou zároveň. Ale jak to všechno skloubit dohromady? Chtěl být ústřední postavou článků v časopisech a rád by se časem dožil retrospektivy své práce, aniž měl jasnější představu, co za práci by to mohlo být. Chtěl užívat život do krajností, ale nestál o žádné zmatky a komplikace. Chtěl žít tak, aby každá jeho fotografie, kterou by kdokoli náhodou pořídil, byla skvělá. Všechno by mělo vypadat jak se patří. A chtěl se bavit, měl by si užít spoustu zábavy – a smutku ne víc, než je nezbytně nutné.“