Michael Chabon - Záhady Pittsburghu

Záhady Pittsburghu je čtivý bildungsroman, ze kterého je trošku cítit bujarost 80. let, napsaný ve svižném tempu, ale kvalit pozdějších Chabonových děl nedosahuje.
Hlavní hrdina, Art Bechstein, proplouvá horkým Pittsburghským létem, hledá sám sebe, ale místo toho najde sbírku podivných kamarádů a spoustu prázdných lahví od piva (jak už to v takových knížkách bývá). Cestou, při tom hledání, otočí pár kamenů, zpod kterých vylezou věci, o kterých by raději náš hrdina ani netušil, natož věděl.
Celý příběh zcela nenápadně směřuje k rozuzlení, které se objeví zčistajasna, jakoby mimochodem. Chvíli čekáme, jestli se z Arta Bechsteina stane druhý Michael Corleone, ale ten se podobnému rozhodnutí, jakmile se objeví jen jeho náznak, vyhne tak, že prostě ukončí kapitolu a bez sentimentu otočí list.


„Riri, tohle je můj kamarád Art,“ představil mě Arthur.
„Těší mě“, řekl jsem.
„Tak ono ho těší!“ zopakovala Riri.“ To je ale slušný kluk! Arthure, ty máš samé slušné kamarády! Pojďte dál! Jsou tu úplně všichni! Sice už jsou opilé-ale ve vší slušnosti! Určitě se vám tu bue líbit! Pojďte do salónu!“
Otočila se a zamířila k salónu – velkému pokoji s rudými závěsy, který si to starodávné označení právem zasloužil.
Stálo v něm koncertní křídlo, spousta váz a popíjejících lidí.
„To je to na mně tak znát?“ pošeptal jsem Arthurovi zblízka do ucha, ale ne zas moc zblízka.
„Že jsi slušnej kluk?“ Zasmál se.“Jo, je to na tobě znát tak, až je to trapný – děláš ze sebe vychovanýho troubu.“
„No tak já se začnu chovat drsně,“ poznamenal jsem.
„Kde je bar?“

Michail Bulgakov - O prospěšnosti alkoholismu

O prospěšnosti alkoholismu shromažďuje satirické zápisky ze stranických schůzí, fejetony a drobné příběhy z života, všechny říznuté notnou dávkou vodky. Sbírku tragikomických příběhů uzavírá již méně úsměvný Bulgakovův dopis vládě SSSR, jímž si chtěl zachránit zbytek kůže, který ještě měl.


„Byl to svatej muž!“ vypískla nějaká stařenka. „I když sťatej, přece svatej.“
„Netahejte nám sem ty svý náboženský bludu, teta,“ zaprotestoval řečník. „My tu žádný svatý nepotřebujeme. Kde jsme to skončili soudruzi… Ano, od smrti knížete Vladimíra se v buržoazní společnosti už devět set let v jednom kuse chlastá. Pijou všichni bez rozdílu, ušetřeni nejsou ani kojenci a sirotci. ´Umírněné pití, dlouhé žití!´ nabádal věhlasný básník buržoazního období Ivan Sergejevič Turgeněv. A pak tu máme celou řadu nejrůznějších lidových přísloví opěvujících alkoholismus, jako například ´alkohol nešatí, ale zahřeje´, ´řeči se vedou, vodka teče´,´vodka podporuje zpěv, voda hněv´, ´alkohol rozvazuje jazyky´. Kdo si vybaví další příklad?“
„Čaj není vodka, nedá se pít na litry!“ odpověděl povzbuzený dav.
„Správně, merci.´S jednou lahví daleko nedojdeš´, ´i ta slípka musí pít´, ´pil-umřel, nepil-umřel taky´, ´když si trochu přihneš, problémům se vyhneš…´“

Yann Martel - Beatrice a Vergilius

Román o románu o divadelní hře, zdálo by se na první pohled.
Příběh, který se rozbíhá zvolna, ale končí rázně, jako když se za dlouhé souvětí postaví vykřičník; náhlé rozuzlení čtenáře docela překvapí.
Yann Martell napsal příběh o zvířatech v dnešním světě a taky trochu o holocaustu.
V divadelní hře, kterou hlavní postava – spisovatel pomáhá psát preparátorovi zvířat, se popisuje osud dvou zvířat – to je ten Vergilius s Beatricí z názvu – způsobem, který evokuje holocaust. Se zvířaty je spojena nejen hra, ale i preparátor, ten svou prací, a spisovatel, který má zvířata 2 – psa a kočku.
A přesto není román Vergilius a Beatrice o zvířatech, ale spíše o věčném puzení člověka ničit.



„Pamatuji si na ten první políček, jak mě přiváděli. Už v tu chvíli jsem něco navždy ztratila, jakousi základní důvěru- Máš-li nádhernou sbírku míšeňského porcelánu a nějaký chlap popadne jeden šálek a schválně ho rozbije o zem, proč by pak nerozbil i všechno ostatní? Jaký je v tom rozdíl, šálek nebo polévková mísa, když ti ten muž dal najevo, že opovrhuje veškerým porcelánem? S tou první ranou se ve mně rozbilo něco jako ten porcelán. Byl to tvrdý políček, silný, avšak neplánovaný, uštědřený zcela bezdůvodně, než jsem jim stačila říct své jméno. Když mi udělali něco takového, proč by nemohli provést ještě něco horšího? Copak by mohli přestat? Jeden úder je jako bezvýznamná tečka. Je zapotřebí udělat linku, propojit tečky mezi sebou, dát jim směr a účel. Jeden úder vyžaduje druhý, pak třetí a pořád dál.“

Howard Jacobson - The Finkler question

Mám ráda knihy oceněné cenou Man Booker. Jsou výborně napsané, čtenáře chytí a do poslední stránky nepustí. Finkler question od Howarda Jacobsona ji získala v roce 2010.
Finkler question je o tom, jaké to je být dnes židem. Jaké to je nebýt židem. Jaké to je nebýt si jistý tím, jestli jsem, nebo nejsem židem. A jaké je to chtít být židem a zkoumat všechna pravidla. A také o tom, jaké si myslíme, že to všechno je.
A to všechno je to napsané s notnou dávkou humoru.




"In time, Treslove came to believe he could very easily have reason to suspect Finkler of setting his sights on Hepzibah.

(...)

Why would I imagine it?" he asked. "I´m happy. I´m in love. I believe I am loved. Where would I conjure up this dread from?"
"The usual place." Libor said.
"That´s too czech for me, Libor. Where´s the usual place:"
"The place everything we fear comes from. The place where we store our longing for the end of things."
"That´s more Czech still. I have no longing for the end of things."