Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

Sturm und drang, aneb německý romantismus ve své nejčistší podobě. Dramatické bloudění krajinou, konglikt jedince a společnosti, ponurá mytologie, světobol a přepjaté city. Werther je, jak známo, nešťastně zamilován, ale předmětem lásky není ani tak Lotta, jako spíš samotný, protože neopětovaný, cit a utrpení, z kterého udělá smysl svého života.

„Váží si také víc mého rozumu a mých schopností než mého srdce, které je přece jedinou mou pýchou, které je jediné pramenem všeho, veškeré síly, veškerého blaženství a veškeré bídy. Ach, co vím, může každý vědět! Své srdce mám já jediný.“

s. 130/221

Michael Třeštík: Slečny z Avignonu, Nutkavé psaní o obrazech

„Mým impresionistickým problémem je Snídaně v trávě. Respektive to, že nechápu,proč vyvolala skandál.
…
Když jsem byl totiž malý velmi často jsem listoval dějinami malířstí, vyhledávaje obrazy nahých žen. Nacházel jsem jich mnoho a zprvu velmi zajímavých. Když ale zájem anatomický začal ustupovat zájmu erotickému, bohatství dějin malířství začalo ztrácet lesk. I když sama o sobě působí silně, mytologická nahota erotiku většinou postrádá. Bylo třeba hledat něco silnějšího, dneska bych řekl erotiku civilní. Ale té bylo kupodivu málo. Pro rafinovaný cynismus fontainebleauské školy jsem tehdy ještě neměl pochopení, takže zbývalo jen nějaké to koketně odhalené poprsí Tintorettovo, Raffaleova La Fournarina, Rubensova Helena Fourmentová a hlavně Goyova MAya. Ta už ovšem za něco stála. NA stránce s MAyou se dějiny malířství po čase otevíraly samy. Ale v žádné fázi mého Bukovského a mužského zrání nepřipadal mi nějka důležitý obraz Snídaně v trávě. To byla taková slabota, že i Delacroixova Svoboda vedoucí lid by toho se mnou dokázala udělat víc.“

s 31


Michael Třeštík (mimochodem manžel Heleny Třeštíkové) se zdánlivou lehkostí popisuje svá setkání s různými uměleckými díly, a mezi vysvětlováním své fascinace obrazem a živým vyprávěním historek, jak se s ním setkal, trousí na první pohled samozřejmé postřehy, trefné poznámky a natáčí čtenářům obraz ze zcela nečekaných úhlů, tak že se objevují na plátně tahy štětcem, kterých si čtenář dosud nevšiml a malířovy záměry, o kterých ani netušil.

Pierre Bayard: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

"Je téměř banální připomínat, že náš citový život je silně poznamenán knihami, a to již od dětství. Na náš milostný výběr mají vliv především románové postavy: vykreslují nedostupné ideály, kterým se snažíme - většinou bezúspěšně - přizpůsobit ostatní. Podíváme-li se na to však pozorněji, zjistíme, že milované knihy načrtávají celý svět, který tajně obýváme, a přejeme si, aby v něm náš partner mohl zaujmout místo jako jedna z postav."
strana 121

Pierre Bayard ve svém velmi čtivém eseji trefně popsal úzkosti všech čtenářů, kteří, neustále váhají, jestli se mají vrhnout na ruské klasiky, nebo na poslední laureáty Pulitzerovy ceny, a kteří s hrůzou zjišťují, že zapomněli víc knih, které četli, než kolik by jim bylo milé a kolik by se jim chtělo přiznat.
A kterým se pravidelně stává, že po bedlivém přečtení Dostojeského musí tiše přihlížet debatě o posledním Pulitzerovi, protože v knihovně šáhli do špatné police.